Čus, víc než pravděpodobně jsem jedním z mladších členů tyhle komunity, takže je docela paradoxní, že o tomhle mluvím zrovna já, ale každej má nějaký svoje démony a zajímá mě jak tohle vnímají ostatní.
Je mi 20 let. Žil jsem celý dětství s rodinou, kde jsem měl X dalších sourozenců a tak jsem byl zvyklej na početnější kolektiv doma, ačkoliv to samozřejmě mělo i svoje nevýhody, dětství jsem měl fakt krásný.
Velkej zlom v mým životě nastal, když jsem se v 15 letech odstěhoval do bytu a musel jsem začít pracovat, abych si tehdy na brigádách vydělal na svoji soukromou školu. Mám pocit, že od ty doby jsem prostě přišel o nějaký rodinný zázemí. Určitě ne mentálně, protože s rodinou jsem non stop v kontaktu a píšeme si atd., ale vidíme se tak jednou za 3-4 měsíce.
Před nějakou dobou mi došlo, že to je 5 let co jsem s rodinou oslavil narozeniny, nebo jiný svátky a proste a jednoduše, je mi z toho úplně na hovno a mam pocit, že se kvůli tomu už dlouhodobě necítím spokojeně ve svoji momentální situaci a životním rozpoložení.
Často se přistihnu u toho jak si romantizuju bydlení s nějakou holkou, která by mi tohle rodinný zázemí mohla potenciálně dát..
Vzpomínky na úplný kraviny z dětství mě absolutně dostávají do kolen a vždycky si říkám, že prostě to nejlepší životní období je za mnou a já nemůžu udělat nic s tím, abych to vrátil (logicky). Stačí když vidím nějakej klip z filmu na který jsme koukali jako děti samozřejmě pořád dokola, nebo písničku v autě co táta pouštěl když nás vozil do školy.
Nedávno když jsem byl na dva týdny u kamaráda v Americe, tak bydlení u milující rodiny která mě v podstatě bere jako člena domácnosti a takovej ten pocit bezpečí s jistoty, kterej jsem s nima po X letech cítil, způsobil to, že jsem se před odletem zpátky domu rozbrečel. (Podotýkám, že jsem člověk co brečí fakt málokdy).
Podobný stavy mám, když vzpomínám na dětství a hrozně mě sere že jsem takovou tu dětskou bezmyšlenkovitost a bezstarostnej život musel opustit už v 15 a bojím se, že mě to nenávratně strašně zlomilo. I tehdy v těch 15 jsem absolutně nezvládal ten přechod z 7 členné domácnosti na domácnost, kde jsem 100% času sám a nikdo na mě doma nečeká + ještě práce, která byla taky velmi vyčerpávající.
Zajímalo by mě jak tohle mají lidi co jsou starší než já? Třeba i výrazně starší 40-50.
Dodatek: poslední dobou přemýšlím taky nad tim, že jako dospělí otupujeme svůj mozek a receptory všech možných druhů (dopamin, serotonin) vecma jako je alkohol, drogy, nebo porno atd., že už nám ty věci co ve dětství dokázaly vyvolat totální euforii, prostě nedávají vůbec nic.
Samozřejmě dospívání je reálná věc a nemůžeme být děti na vždycky, ale jestli ve mně čas dětství zabil, tak všechny tyhle věci ho pohřbily tak 20 metru do hlíny a myslim že dřív, než bylo potřeba.